České zdravotnictví po krizi
– byla to katastrofa nebo impuls k reformě?

streda, 06. apríl 2011, 20:12

Česká republika, resp. české zdravotnictví čelilo koncem minulého a začátkem letošního roku vážné krizi. Lékařský odborový klub – Svaz českých lékařů (LOK-SČL), podporovaný Českou lékařskou komorou (ČLK) připravil, s pomocí profesionální PR agentury, kampaň „Děkujeme, odcházíme“. V jejím rámci podalo 3 800 nemocničních lékařů výpověď k 28. únoru 2011. Poté, co si vedení rezortu uvědomilo, že výpovědi se koncentrují do několika klíčových specializací (anesteziologové, chirurgové, neonatologové apod.) a že se tedy jedná o vážné ohrožení nemocniční péče, byť podle našeho názoru jen krátkodobé, začalo ministerstvo a specielně ministr Heger intenzívně jednat. Jednání dospěla ke kompromisu a lékaři své výpovědi stáhli. Krize je tak patrně zažehnána. Dlouhodobé řešení reformy českého zdravotnictví je však stále v nedohlednu.

Jen pro pořádek budiž řečeno, že odchod lékařů nebyl reálný. Do ciziny – čímž se vyhrožovalo – nakonec odešlo něco přes sto lékařů (ministr Heger odhadoval jejich počet na max. 700). Pro ostatní by jazyková vybavenost, věk, rodinná situace, řada legislativních omezení v cílových zemích apod. byly velkým problémem. Co by si byli po odchodu z nemocnic počali zbylí lékaři, nebylo jasné ani jim. Pojišťovny by nové smlouvy na privátní praxe údajně nedaly. Část špičkových odborníků by se snad uchytila v nestátním sektoru. Valná část lékařů však počítala s tím, že se do svých původních míst vrátí a o reálnosti výpovědí lze pochybovat. Ti lékaři, kteří do ciziny skutečně odešli, nabudou cenné zkušenosti a nepochybně se jejich část opět vrátí s  přidanou hodnotou. Ti, kteří za hranicemi zůstanou, nepřekročí zřejmě procento migrujících lékařů z kterékoliv vyspělé země EU. 

Nemocniční lékaři si stěžovali na špatné tarifní ohodnocení a na vysoký podíl přesčasové práce, přesahující Zákoníkem práce povolenou kvótu. Aby požadavky lékařů nevypadaly na první pohled tak jednoznačně orientované na platy, byl přidán a prezentován repertoár dvanácti témat, formulovaných jako požadavek na dlouho slibovanou reformu zdravotnictví. Když ovšem došlo na lámání chleba, zbyl ve hře požadavek jediný: zvýšení tarifních platů.

Tarifní ohodnocení nemocničních lékařů bylo nepochybně nespravedlivé. Oprávněné byly i stížnosti, o které ale lékařům fakticky tolik nešlo: plýtvání, korupce při zadávání zakázek, rozvrácená postgraduální výchova, předražování, neexistence možnosti komerčního připojištění na péči apod. Některá tvrzení v dokumentu LOK byla ovšem nepravdivá či matoucí – např. podíl zdravotnictví na HDP nebyl – dle ÚZIS – loni 7,1, ale 7,9 %, za špatné hospodaření nemocnic a neracionální nákupy techniky apod. mohli také lékaři svými požadavky na vybavení svých pracovišť. Jiné jsou čirým populismem – např. nářek nad odchody lékařů do ciziny – to je normální jev profesní mobility, ve vyspělých zemích zcela obvyklý a prospěšný. Řešení části těchto požadavků budou během na dlouhou trať, ministr Heger však slíbil rychlá řešení alespoň některých, např. vzdělávání. To se řeší loni vyšlou vyhláškou č. 361/2010 Sb., která koriguje ty nejhorší úlety a na věci se dále (a konečně zřejmě i správně) pracuje. 

Plošně, leč nesystémově se přidalo všem nemocničním lékařům. Evidentně nebylo jiného východiska a ministr Heger zaslouží uznání za vyjednání kompromisu. Bylo by žádoucí, aby toto řešení „z nouze“ přinutilo vládu, kraje i pojišťovny, aby hledaly řešení reformy zdravotnictví v systémových krocích, v omezení korupce a plýtvání a ne jen ve zvyšování platů lékařů.

Připomeňme, v jakém poli se pohybujeme: Dnes, kdy se plošně snižují platy státních zaměstnanců o 10 %, byl akceptován požadavek jedné skupiny, reprezentující 3 800, resp. max. 14 000 nemocničních lékařů, na nárůst tarifních platů na 1,5-3 násobek průměru jako je tomu údajně ve vyspělých zemích EU. Víme, že přidáno dostanou z vybraného pojistného a ne z veřejných prostředků? Našly se peníze v pojišťovnách. To byly ovšem rezervy z Julínkových úspor, tedy neopakovatelné v tomto rozsahu v dalších letech. Zvýšené platy se ale budou muset platit i v budoucnu. Z čeho?
Ve veřejném sektoru pracují další statisíce osob, částečně vysokoškoláků. Ani oni většinou nedosahují na relace v EU15 vůči průměru. Pokud by vznesli stejné požadavky jako lékaři, nároky na státní kasu vzrostou na desítky či stovky miliard. A to si ČR skutečně dovolit nemůže. V privátní sféře odpovídá 3-násobek platu (75 000 Kč) vysoce výkonnému pracovníkovi s VŠ, který firmě přináší značný přínos. Vysoké pracovní nasazení je za tento plat samozřejmé, přesčasy (1-4 hod denně) se neproplácejí. Když se firmě přestane dařit, i takový zaměstnanec může kdykoliv dostat výpověď, což je strach, který lékaři neznají. 

Podívejme se na problém reformy zdravotnictví přes síť zdravotnických zařízení. Dlouhodobé řešení reformy, včetně mezd, nebude totiž možné bez její redukce, a to včetně redukce lékařských míst. 

V českém zdravotnictví je dlouhodobě přebytek ordinací lékařů i nemocnic. Jednotlivé segmenty netvoří dobře funkčně propojený celek. Chybí zařízení péče domácí, následné/ošetřovatelské, sociální i paliativní (hospice). Ministr Heger zmínil v jednáních s LOK a ČLK mimo jiné požadavek na redukci přebujelé sítě lůžek. Lékaři – poněkud stydlivě – připustili, že určitá redukce asi nutná bude, ale z jejich formulací trčí i nadále předpoklad, že práce bude zajištěna pro všechny lékaře pracující v současné síti (veřejnoprávních) nemocnic. Z jiných zařízení lékaři neodcházejí. 

V porovnání s vyspělými zeměmi EU máme nadbytek akutních lůžek v nemocnicích: 60,6 : 38 na 10 000 obyvatel. U lékařů, je poměr 35,3 : 31,7. Praktických lékařů (PL pro dospělé, děti a ženy) máme jen mírný přebytek oproti EU15, ovšem podstatný je přebytek odborných ambulantních lékařů (OAL – neurologů, ortopédů, očařů, kožařů a dalších). To je dáno tím, že máme dvě paralelní sítě odborných ambulancí: nemocniční a soukromé. Ty se vzájemně značně překrývají. Když se totiž v roce 1993 rozběhla privatizace, PL pouze přešli ve stejném počtu z bývalých poliklinik OÚNZů do privátních praxí kontrahovaných povinně Všeobecnou zdravotní pojišťovnou (VZP). Specializovaná ambulantní péče se však začala přelévat z nemocnic do nově otevíraných praxí OAL. Ti ale částí úvazku zůstávali zároveň zaměstnanci nemocnic. VZP počet praxí OAL regulovala nedostatečně. Současně nebyly redukovány nemocniční ambulance. Dnes pracuje 48 % z cca 14 000 OAL v nemocničních ambulancích, zbytek v privátu. V porovnání s EU15 naši pacienti také navštěvují PL i OAL dvakrát častěji, aniž by důvodem bylo horší zdraví. 

Otázkou tedy je, máme-li přebytek odborných ambulancí nemocnic, nebo ambulancí privátních. 

Před dvaceti lety pracovala v nemocnicích polovina dnešního počtu lékařů a přitom se dokázali postarat o péči lůžkovou i ambulantní. A to neexistovaly privátní ordinace 6 700 ambulantních specialistů. Za tu dobu se počet lůžek snížil o 20 %, tj. na 66 na 10 000 obyvatel. Počet hospitalizací sice stoupl o 20 %, ale při zkrácení Ø délky ošetřovací doby o 42 % na 7,4 dne. Přístrojová technika a metody jsou dnes podstatně sofistikovanější. Bylo by tedy možné předpokládat, že se zvýší potřeba lékařů v nemocnicích, možná o 30 %. Kde je ale „přidaná hodnota“ dvojnásobného nárůstu počtu lékařů? Není za tímto nárůstem právě bující síť nemocničních ambulancí? 

Kapři si, jak známo, sami rybník nevypustí. Tak i OAL (zejména privátní) tvrdí, že o jejich přebytku nelze hovořit. Existuje však několik analýz z posledních 20 let – např. Ministerstva zdravotnictví a VZP – které dokládají přebytek privátních OAL. Podle normativů, platných v současnosti v Německu, máme v jednotlivých odbornostech nadbytek ambulantních specialistů o 10-200 %. Privátní OAL naopak tvrdí, že redukovány by měly být nemocniční ambulance. (K tomu jen aktuální poznámku: soukromí OAL nabídli MZ při jednání s LOK, že pokud lékaři odejdou, převezmou péči o většinu ambulantních pacientů nemocnic. Kapacity by tedy byly ať již při redukci části nemocničních nebo privátních ambulancí). Před asi 7 lety poskytl Zdravotnickým novinám rozhovor šéf Sdružení smluvních (odborných) lékařů MUDr. Tautermann. Vyjímáme:

„Jsme proti účasti nemocničních ambulancí – jiných než příjmových, propouštěcích a vysoce specializovaných – v síti, pokud suplují péči ambulantních specialistů. …Stejně jako téměř ve všech vyspělých zemích by nemocnice měly mít čtyři druhy ambulancí: žurnální, příjmové (které by zařizovaly i předoperační vyšetření), doléčovací… a konečně vysoce specializované, vázané na jedinečný komplement laboratorní a přístrojový. Rozhodně by … neměly suplovat péči, kterou mohou mnohem úsporněji poskytovat neústavní ambulantní specialisté.“

Jeden z našich odborných konzultantů – lékař s letitou zkušeností na primariátu okresní, posléze oblastní krajské nemocnice, výše řečené potvrdil. Napsal nám:

„Zdravotnictví je předimenzováno, ale ambulance jsou přetížené, objednací doby dlouhé, čtyřikrát se přešetřují zcela jednoduché kauzy, které se neměly do odborné ambulance vůbec dostat. Pokud je potřeba (zejména akutně), v nemocnici nemají volné lůžko, pořád se bojuje s tím, koho honem propustit, to je podstatná náplň každodenních diskusí a porad lékařů i významná složka primářských vizit.

Dvěma sítím ambulancí se nelze vyhnout, ale ty nemocniční by měly být vysoce specializované, vázané na vyspělou techniku laboratoří a dalších vyšetřovacích složek (rentgen, počítačová tomografie, magnetická rezonance apod.), úzkou odbornost, dispenzarizaci opakovaně hospitalizovaných závažných chroniků apod. V nemocnici by neměla být bazální, standardní ambulance pro „pouliční“ klientelu.

Vtip uváděných nepoměrů ambulantních kapacit je ve způsobu práce a obsahu této péče. Ambulantní specialista dnes řeší v průměru nejméně třetinu pacientů, které by býval měl řešit praktický lékař primární péče. 

Žádoucí je reprofilizace některých zařízení na zoufale chybějící následnou péči, paliativní péči (hospice), domovy pro dementní, sociální lůžka. Viz demografický strom české populace.“ 

Podle jiného názoru: nebudou-li lůžková oddělení nemocnic mít přísun pacientů z vlastních ambulancí, mohou je privátní lékaři „zlikvidovat“ přesunem svých pacientů do jiných nemocnic. 

Rozsáhlá nabídka péče (lůžkové i ambulantní), spolu s nedefinováním garantovaného balíku služeb, krytého povinným pojištěním a nemožností komerčního připojištění nadstandardní péče vytváří – často uměle – zvýšenou poptávku. Je známo, že ve zdravotnictví si svoji „zdůvodněnou a racionální“ poptávku najde prakticky jakákoliv – jakkoliv nepotřebná a neracionální – nabídka. Pacienti, stále v zajetí nesmyslné propagandy o „bezplatné“ péči, ji konzumují excesívně, aniž by si uvědomovali její cenu. Lékaře navštěvují často s drobnostmi. Roli ovšem hraje také administrativní přinucení, když musí navštěvovat lékaře pro různá potvrzení a např. 2x kvůli vyžadované neschopence i pro banální onemocnění, které by si dokázali vyléčit sami. Navíc jsou někdy honěni samotnými lékaři na různá chabě indikovaná přešetření. Výchova ke „zdravotnické gramotnosti“ – rozumné sebepéči (kterou ovládali docela dobře ještě naši prarodiče) není – ke škodě nás všech – propagována ani rozvíjena.

Za ministrů Stráského a Roithové (1997-98) byla analyzována a navržena optimální síť lůžkových zařízení, jejíž struktura měla odpovídat budoucímu vývoji zdravotního stavu populace, dostupnosti a ekonomickým možnostem systému veřejného zdravotního pojištění. Vznikl dokument podle něhož měla být do r. 2005 redukována lůžka akutní péče o 27 %. Ze 70 na 43-44 000 ve 14 oborech základní péče a 8 000 péče specializované a superspecializované. Výběrová řízení začala roku 1997. Za rok je však ukončil a celou akci zrušil nový ministr za ČSSD David. Vzhledem ke zpolitizování celé záležitosti nebyly výsledky výběrových řízení a dalších propočtů naplněny a neřešený problém dostal chronický charakter. Koncem roku 2009 měly nemocnice stále ještě nadstavy lůžek v základních oborech v rozsahu téměř 20  %.

Plán byl založen na správné představě, že likvidace lůžek, případně i celých oddělení v  nemocnicích nemá valný smysl pro podstatnou redukci nákladů. Min. 70 % nákladů nemocnic totiž tvoří náklady fixní, které nejsou vázány na léčbu a pacienty (nájmy, energie, platy, materiál, technické a přístrojové vybavení, ap.). Proto se v tomto plánu uvažovalo také s likvidací celých nemocnic a případně jejich přeměnou na ústavy následné a ošetřovatelské péče (Léčebny dlouhodobě nemocných – LDN). Jejich fixní náklady jsou nejvýše třetinové. 

Dnes máme v ČR 191 nemocnic různé velikosti. Z nich 45 nejmenších má méně než 100 lůžek. Dalších 50 malých má jen 100-200 lůžek. V 50 % všech nemocnic je tak jen 14,5 % lůžek ze 66 000, z nich ale akutních je pouze 9 %. Zbytek jsou lůžka ošetřovatelské a následné péče (LDN). Průměr ve 45 „nejmenších“ nemocnicích je 27 akutních lůžek, v 50 malých je to 93 akutních lůžek. S výjimkou malých specialisovaných jednooborových klinik nelze v tak malých nemocnicích provozovat kvalitní moderní medicínu. Ta vyžaduje určité minimum počtu operací a instrumentálních a invazívních úkonů za rok. Jen tak vzniknou kvalifikované týmy. Přeměnou zbylých lůžek akutní péče v těchto nejmenších a malých nemocnicích by zcela nedostatečný fond 7 090 lůžek následné a ošetřovatelské péče stoupl na téměř 8 170, resp. na 12 800 lůžek. Počet akutních lůžek by se snížil jen o 5 725. Redukovat další lůžka až do ministrem ohlášených 10 000 by bylo možno na odděleních větších nemocnic.

Přeměna části nemocnic a lůžek na následnou a ošetřovatelskou péči a likvidace nesmyslně zdvojených ambulancí bude znamenat redukci počtu lékařských míst, a to zejména v segmentu OAL. Jako cílový stav je tento postup nutný a žádoucí. Zbylí nemocniční lékaři by pak dostávali přijatelné mzdy. Toto ovšem nelze provést v horizontu měsíců. 

Taková redukce stejně narazí na silný odpor politických elit i profesních a ekonomických lobby v příslušných lokalitách a bude se argumentovat dostupností péče (místo kvalitou). Je nutno říci, že dostupnost nemůže znamenat to, že malé neefektivní nemocnice budou v každém městečku. Stejně, jako se dojíždí za superspecializovanou a často i specializovanou péčí i sto kilometrů, bude nutné za lůžkovou péčí dojíždět do okresního města. Racionální úprava dopravních spojů či jiná organizace dopravy pacientů by byla levnější, nežli financování více nemocnic v jednom okrese. 

Redukce sítě se musí provádět koordinovaně na krajské i celostátní úrovni. Krajská státní zdravotní správa by měla kvalifikovaně analyzovat zdravotní stav a z toho vyplývající potřeby zdravotní péče v regionu a definovat potřebné služby. Zdravotní pojišťovny by měly na základě takového „zdravotního plánu kraje“ a vlastní analýzy kontrahovat pouze subjekty, které péči v požadovaném rozsahu a kvalitě poskytují. Ostatním smlouvu nedávat nebo neprodlužovat. V realitě však se děje něco jiného: „V průběhu krize se zdravotní pojišťovny dušovaly, že v časech úspor odmítnou vznik všech nových zařízení, ve Frýdku-Místku však v polovině roku 2011 umožní provoz zbrusu nové polikliniky Sagena za 50 milionů Kč, i když v místě je dostatečná síť.“ (P. Holub 6. 3. 2011 na serveru aktuálně.cz)

Pojišťovny by se musely chovat jako zástupci svých pojištěnců, kterým za svěřené vybrané pojistné zajišťují adekvátní rozsah a kvalitu péče. Státní (krajská) zdravotní správa by nesměla podléhat lobbistickým a politickým tlakům, a měla by téhož dosahovat ve spolupráci s pojišťovnami po správní linii. 

Na závěr se vraťme k  podstatné stížnosti nemocničních lékařů. Je to přesčasová práce přesahující vícenásobně Zákoníkem práce povolených 208, resp. 416 hod/rok. Tento rozsah se navíc od roku 2013 podle směrnic EU sníží na 150 hod. Nutnou potřebu práce v nemocnicích řeší systém dodatečných dohod o provedení práce, které hradí nemocnice lékaři zvlášť. Předkládáme v málo krácené verzi názor jednoho ze spoluautorů, který nám připadá rozumný. Od některých našich konzultantů jsme však dostali i protichůdná stanoviska.

„Sám název „přesčasová práce“ je falešný a nevystihuje (spíše naopak: úspěšně mate) podstatu věci. V komerčních firmách (pro které je především Zákoník práce koncipován) se přesčasem myslí něco jiného: Je zrovna hodně zakázek, nebo jsou dovolené, vyšší nemocnost. Někteří pracovníci tak musí zůstat déle či přijít o víkendu. Nejde o zvláštní druh práce, jen jinou právní kategorii podle Zákoníku práce.

U lékařů se jedná o pohotovostní službu, tedy jiný pracovní režim, který není vyvolán např. přechodnou nutností, provozním výkyvem, ale jde o trvalý a standardní stav. Hasiči ani policisté také nemohou jít všichni v půl čtvrté domů. U nich (a dále např. u sester – ale ty mají např. v noční směně v mnoha ohledech odlišnou náplň činnosti) je ovšem zaveden trojsměnný provoz. O tom se u lékařů pořád hovoří, ale nejde to, znamenalo by to rozval systému práce v nemocnici. 

Představme si hypoteticky nemocnici, provozovanou kompletně ve třísměnném provozu, kde by nebyly žádné přesčasy a pohotovosti.Určená kompletní skupina personálu té které směny: lékařů, sester, laborantů, techniků, kuchařů, uklízeček apod. nastoupí vždy ve stejně početné sestavě na osmihodinovou směnu v 06, pak ve 14 a pak ve 22 hodin. Provoz celé nemocnice bude kompletně zajištěn až do těch uklízeček. 24 hodin denně. (Nejsem si jist, kdy – ve které směně – a kde se v takové hypotetické nemocnici bude vyskytovat vrcholový management). Co na to ale pacient? Představme si, že budete muset nastoupit o půlnoci na operační sál, protože jdete na půl roku plánovanou operaci a tým 3. směny je právě volný. Nebo lékař třetí směny jde okolo 2. v noci s celým doprovodem mladších lékařů a sester zrovna na vizitu. Třetí směna je totiž vyspalá a v plné práci. Objednání nehospitalizovaného pacienta na ambulantní RTG vyšetření na půlnoc také není optimální. Lidem nejedou dopravní prostředky. 

Čili nemocnice má určitý rytmus práce daný i životním rytmem pacientů a celé společnosti. Odběry do laboratoře jsou ráno tak, aby byly v jistou dobu k dispozici, vizita je po ránu, plánované příjmy a vyšetření dopoledne atd. atd., odpoledne jdou někteří lékaři dělat specializované výkony či poradny (elektromyografie, ultrazvuk apod.), v nichž jsou nenahraditelní (každé subspecializaci se na středně velkém oddělení věnuje vždy obvykle jeden – pro dva by už nebylo dost klientely, navíc vyškolení není žádná legrace, musíte být do takové věci fanda apod.).

Jenže Zákoník práce nemá pro tzv. ústavní pohotovostní službu (ÚPS) žádnou kolonku, a tak ji vede pod náhradní hlavičkou přesčasu. Tomu se pak činitelé i národ diví, protože v jiných institucích bývá přesčas signálem špatné organizace práce. Byly pokusy pro účely ÚPS oddělení sdružovat. Jenže nechte sloužit pro oční a krční jednoho doktora. Jakmile o něco půjde, musí volat odpovídajícího odborníka. Prostě to neumí, nemá k tomu kompetenci a pokud by se do věci pustil, skončí to právně špatně (mohlo by jít dokonce i o trestný čin). Krom toho nejde jen o to, ohlídat vlastní lůžkovou část. Někteří specialisté mají víc práce s poskytováním konzilií než na svém vlastním oddělení. Příklad: Neurolog může mít někdy docela klidné oddělení, ale pořád běhá na chirurgii, ARO, traumatologii, internu. Jeho službu nelze sdružit třeba s kožním. Kožař tyto dovednosti nemá. A vice versa. Někde se dle místních podmínek daří zavést příslužby na mobilu. Je to docela nervák. Kdykoli musíte být schopen vyskočit a akutně se sám dopravit do práce. Znamená to auto v jakémkoli počasí, žádné pivo k večeři a odnesou to vždy ti, kteří bydlí v místě. Mobilita je dnes velká a do mnoha nemocnic lékaři běžně dojíždějí i z větší dálky. Ti z příslužby vypadávají z geografických důvodů. Příklad: Jak organizovat telefonickou příslužbu v Mladé Boleslavi, kde pracují kvanta lékařů bydlících v Praze? 

Last but not least: Velmi mnoho lékařů si před laiky a na veřejnosti trpce stěžuje na nedostatek volného času, odpočinku a rodinného života (což je fakt), ale na druhé straně by bez služeb nesplatili hypotéku, nemohli jezdit v zimě lyžovat do Alp a v létě se koupat v Egyptě, o Thajsku nemluvě. O lukrativní služby proto velmi stojí, proti eventuálním racionalizacím (pro něž jak vidno není moc velký prostor) se bouří. Kvůli penězům chodí do nemocnic často sloužit i externisté a doplňují kmenové zaměstnance. Je to zlatý důl. (Podobně jako v Německu, jak plyne z výpovědí lékařů, kteří tam pracovali). I tak není počet lékařů ve službě dán nějakým jejich lobbováním, ale holou nutností. Například taková stolůžková interna s JIP a s urgentním příjmem (zastupuje dnes zčásti bývalou pohotovost, kde se stejně nikdy nic nevyřešilo) vyžaduje do služby aspoň 3 lékaře a ti se opravdu nezastaví. Je třeba hlídat JIP (někdy docela drama), běhat po lůžkách, kde se také stále něco děje, přijímat či ambulantně vyšetřit neustále dodávané akutní pacienty a ještě chodit po konziliích (často urgentních předoperačních vyšetřeních či na ARO).

Samozřejmě, lze to řešit i obrovským základním platem se službami inclusive. Tak tomu v některých zemích je. Ale ve většině zemí nikoliv. Při českém smyslu pro povinnost a týmového ducha si nikdo neumí představit ten boj, přinutit řadu kolegů sloužit. Nechali by to na těch pár poctivých tahounech a vymluvili by se na cokoli včetně lidských práv. Motivační systém tudíž musí respektovat lokální kulturní a mentalitní zvláštnosti, například českou vychcanost, nepoctivost, nesolidárnost a umění obejít cokoli.“

Nutno říci, že profese lékaře je nepochybně specifická. Také prestiž je stále zcela mimořádná. Ovšem nároky na profesi jsou také specifické a nutno dodat, že specificky vysoké. Známý kardiolog prof. Pirk z IKEM nedávno v jakési TV debatě prohlásil, že kdo chce dělat špičkovou medicínu a bude trvat na osmihodinové pracovní době nemá v oboru co dělat. Jde-li pouze o to vydělat peníze, existuje řada profesí, kde toho lze dosáhnout snáze.

Vrátíme-li se k názvu článku, tedy pokud by celá kampaň přispěla k nutné redukci sítě zdravotnických zařízení, a to i s nutnou redukcí lékařských míst, zjistili bychom, že financí na platy vlastně máme dost. Výsledkem současného stavu ani kampaně lékařů by nebyla katastrofa ale impuls k pozitivní reformě.

Musíme však s politováním konstatovat, že naše dosavadní zkušenosti dávají za pravdu spíše skepsi. Jak ukazují citovaný příklad z Frýdku-Místku, kauzy předražených nákupů v ústeckém kraji, nesmyslné restrukturalizace v Karlových Varech apod. provázané lobby managementů nemocnic, okresních a krajských reprezentací pojišťoven, výrobců a dodavatelů techniky a léků, jakož i část ke korupci ochotných lékařů a jejich různých nátlakových lobby, budou mít tendenci udržovat nežádoucí stávající stav. Jediným, a to dosti problematickým výdobytkem nedávno skončené krize by tak mohly být pouze vyšší tarifní mzdy nemocničních lékařů. 

Podstatné reformní změny budou vyžadovat politickou odvahu a vůli změny prosadit, které ani poslanci parlamentu, ani volení zástupci v regionálních a městských radách většinou nemají. Za důležitější považují často svoji lukrativně hrazenou účast v různých dozorčích radách státních i jiných podniků, mocenské pozice, konexe a vliv. Loajalitu projevují nejvýše k vedení svých stran, nikoliv ke státu/společnosti, svým voličům a konečně ani ke stranickým programům, kde se to odvahou řešit (obvykle jen mlhavě formulované) problémy zdravotnictví jen hemží.

Jan Jaroš
Aleš Müller
Sdružení pro výzkum zdravotnické soustavy

Milan Novák
neurolog

Text článku je přepracovanou a aktualizovanou verzí článku, který uveřejnil v č. 8/2011 časopis Respekt.  

Štvrťročník o liekovej politike

Pharma Outlook

Sprievodca pôrodnicami

Sprievodca pôrodnicami

rodinka.sk & HPI

Prihláste sa na odber newslettera

Ak sa chcete prihlásiť k odberu newsletteru, zadajte svoju e-mailovú adresu do poľa pod týmto textom a stlačte tlačidlo.

Slovenská aliancia pre chronické ochorenia